Vítejte v klubu KVS Plzeň!

Vítejte na webových stránkách plzeňského klubu vodního póla KVS Plzeň. Můžete zde najít aktuální informace o dění v našem klubu, trénincích a utkáních našich hráčů.

Sledujte nás také Facebooku!

emailNapište nám kvsplzen@seznam.cz Český svaz vodního póla

Přihlášení   Administrace
    Petr T | 03/08/2018

Srpen 1968

Počátkem srpna 1968 vodní pólisté Slavie VŠ Plzeň vybojovali v závěrečném ligovém turnaji v Bratislavě nejlepší umístění ve své historii. Za profesionální Rudou Hvězdou Košice a poloprofesionální UK Bratislava obsadili 3. místo v I. lize vodního póla ČSSR.
Sezóna 1968 byla navíc ovlivněná úžasnou atmosférou Pražského jara. V té chvíli jsme ale ještě netušili, že nadšení a velké plány do budoucna brzy skončí.
Pod vedením skvělého trenéra Zdeňka Vacka tehdy hrálo mužstvo ve složení: Karel Jonáš, Josef Sadil, Jaroslav Novák, Stanislav Lang, Petr Tenk, Ota Boháč, Vladimír Volf, Jiří a Josef Dubský, Karel Kuchař, Josef Kutta, Vladimír Špalek, Josef Dégl a Josef Beneš.
Mezitím v Čierné pri Čope probíhala jednání mezi Dubčekem a Brežněvem. Nikdo z nás tehdy netušil, co by se mohlo stát.
Hned po turnaji v Bratislavě Standa Lang a Petr Tenk odjeli do Košic na soustředění juniorského národního mužstva, které další týden odjíždělo do „sovětského“ Lvova na mezinárodní turnaj Olympijské naděje. Turnaj se konal od 21. srpna za účasti Sovětského svazu, Maďarska, Jugoslávie, Německé demokratické republiky, Kuby a ČSSR.
Odjížděli jsme ráno 20. srpna vlakem z Košic. Když jsme přijeli do Čierné při Čope, na hranicích již stály kolony nákladních aut, tanků a další výzbroje Rudé armády. Byli jsme zmateni, protože stáli otočeni směrem k nám. Tato armáda totiž krátce předtím odjížděla z vojenského cvičení ze Slovenska. Mysleli jsme si, že se asi hranice nějak divně točí. Stále jsme si ale ani ve snu nedokázali představit, co by se mohlo stát.
Do Lvova jsme přijeli večer a ubytovali se v „moderním“ hotelu. Ale nespali jsme. Celou noc nad námi přelétávala těžká letadla. Až později jsme se dozvěděli, že to byly vojenské invazní letecké svazy, které obsazovaly naše letiště. Brzy ráno nám jeden zaměstnanec hotelu tajně řekl, že jsme obsazeni. Hned jsme si obstarali rádio a poslouchali na krátkých vlnách české stanice. Všechny volaly o pomoc a informovaly o zákeřném a zbabělém přepadení Československa armádami Sovětského svazu a Varšavské smlouvy.
Stanice se postupně odmlčovaly, tak jak byly postupně dobývány a obsazovány. Nejdéle vzdorovala Plzeň! Potom už jsme se nedozvěděli nic. Byli jsme na dva týdny zcela odříznuti od světa.
Nicméně turnaje jsme se zúčastnili. Nic jiného nám ani nezbývalo. Při prvním tréninku na plaveckém stadionu jsme chtěli prezentovat svůj nesouhlas a vzdor a tak jsme naši státní vlajku spustili na půl žerdi. Než jsme došli zpátky k bazénu, byla zase nahoře. Tak jsme to zopakovali. A opět šla nahoru. Tentokrát k nám ale ještě přišli nepříjemní pánové v kožených kabátech a důrazně nás varovali, že příště už další možnost mít nebudeme. Také se to dalo pochopit tak, že na Sibiři je pořád místa dost.
Naše hra nestála za nic. V mužstvu chyběla pohoda a trenér se doslova sesypal. Navíc jsme zjistili, že s tehdy stanoveným juniorským věkem 19 let to bylo v ostatních soc-demo státech podobné jako s říjnovou revolucí v listopadu. Pořadatelé to nekontrolovali, protože Sověti sami měli největší „molodce“. Dva z nich se dokonce chlubili, že už dva roky hrají za „sbornou“ SSSR. Úkol zněl zřejmě jasně: vyhrát musí Sovětský svaz. I když jsme proti nim hráli jako o život, dostali jsme 1:12. Jediní, kdo dodrželi juniorský věk, byli Němci. S těmi jsme nakonec prohráli ve vyrovnaném zápase o předposlední místo.
Po turnaji jsme ještě týden museli zůstat ve Lvově. Prostě nebyla možnost, jak se dostat domů. Nakonec se civilní doprava obnovila a my jsme se vrátili prvním vlakem do okupovaného Československa.
Během našeho pobytu jsme také poznali život v tehdejším Sovětském svazu tak trochu odspodu. Když bych se chtěl o té bídě rozepsat, asi bych napsal knihu. Předtím jsem některé známé romány ruských klasiků bral tak trochu s nadsázkou, ale po tom málu, co jsem tam zažil já, jsem se jim v duchu omluvil. Když jsem měl později možnost některé opět číst, jen jsem souhlasně pokyvoval hlavou.
Petr Tenk

Uprostřed Standa a Petr

Smutek a vztek

Přesto jsme k zápasům nastupovali

Z utkání s Kubou

 

« Předchozí článekDalší článek »

  Naši partneři

 

  

Místo pro vaší reklamu